VÁNOCE NA PHU QUOCU

     Vánoce jsou pryč, blíží se Silvestr a já už zase sedím v Taipei v knihovně. Skoro jako bych ani nikde nebyla! Už před dvěma měsíci jsme se s Ducanem rozhodli, že chceme strávit Vánoce někde jinde než na Taiwanu, ideálně v nějakém tropickém ráji. A tak jsme se rozhodli pro Phu Quoc. Já jsem o tomhle Vietnamském ostrově nikdy předtím neslyšela, tak jsem nevěděla, co čekat. Podle článků a fotek na Googlu to ale vypadalo jako přesně to místo, kde chci strávit Vánoce. Teplo, nádherné teplé a čisté moře, pláže s bílým pískem, rozumné ceny, spousta čerstvého ovoce, přírodní krásy a pohoda. A přesně takové to bylo. Nebylo to ale všechno bez komplikací, dokonce to chvíli vypadalo, že ani nikam neodjedu, začnu tedy od začátku:
     Odjezd byl naplánovaný na 17. prosince, kdy jsme měli koupené letenky na Phu Quoc s přestupem v Saigonu. Už pár týdnů před odjezdem jsem se chystala vyřídit si vízum. Mělo to jít přes internet, snadno a za málo peněz. Když jsem to začala studovat zjistila jsem, že ostrov Phu Quoc je speciální bezvízovou zónou jako turistický cíl, pokud tam plánujete zůstat do 30 dnů. To je ale štěstí. Jelikož si chceme být opravdu jistí a nic nezanedbat, raději zjišťujeme, jestli doopravdy vízum není potřeba třeba jen na ten přestup. Na internetu jsem našla články, kde se psalo, že v případě přestupu mezi terminály (mezinárodním a domácím) dostane cestovatel doprovod. Tak asi to mají nějak ošéfené, vždyť to by byl jinak nesmysl. Pro jistotu jsem ještě psala email letecké společnosti s dotazem. Když mi konečně odpověděli pár dnů před odjezdem, zřejmě stejně dotaz vůbec nepochopili a odpověď nedávala smysl. No tak to bude určitě v pohodě, říkali jsme si.
     Na letiště jsme vyráželi už v šest hodin ráno, letělo nám to v devět. V Taipei to funguje tak, že když chcete jet na letiště, přijdete na zastávku a čekáte, kdy přijede autobus. Jezdí asi tak každou půl hodinu, nevíme ale, kdy přesně. Tentokrát to vyšlo skvěle, takže jsme přišli na zastávku a hned přijel autobus. To jsme ani nevěděli, jak tohle načasování bylo pro naší cestu zásadní. Na letišti jsme byli pěkně dvě hodiny předem. No a samozřejmě, na odbavení nám řekli, že mě nepustí bez víza. Ducan má dva pasy a letěl s tím vietnamským, nepotřeboval proto žádné vízum. Zbývaly dvě hodiny do odletu a 45 minut do uzavření odbavení. Pokoušeli jsme se přemlouvat  a přesvědčovat, ale nešlo to. Dostali jsme alespoň jako útěchu papír s webovou adresou, kde prý dělají rychle vízum. Prý hned to ale nejspíš nebude. Já se v tu chvíli trochu zhroutila a začala jsem si hledat další lety na Phu Quoc, že přijedu třeba za pár dnů. Ducan (jako hrdina dne:)) zachoval klid a začal po telefonu řešit rychlé sjednání víza. Byly to fakt nervy, pán na telefonu říkal, že když jsem Češka tak to půjde zařídit, ale nevěděli jsme, jak rychle to stihne. Tak jsme mu rychle poslaly mé údaje pro vízum a čekaly na email. Přemlouvali jsme zaměstnance aerolinek, že vízum už je zařízené, jen čekáme na jejich email, ale že určitě přijde než přiletíme do Saigonu, jen potřebujeme stihnout letadlo, ale oni se nenechali přemluvit. Stálo mě to přes 3000 korun a email naštěstí  přišel asi 4 minuty před uzavřením odbavení. To byla taková úleva! Slibovala jsem si, že už nikdy nebudu takhle nezodpovědná! Vždyť zařídit vízum bylo na pár minut a stálo by to nejspíš pár stovek. Přes letiště jsme pak běželi a let jsme stihli celkem v pohodě. V Saigonu jsme ještě vízum zařizovali na imigračním (přes internet totiž dostanete jen zvací dopis, se kterým pak musíte na imigrační, kde udělají vízum). Když to konečně klaplo, odměnili jsme se skvělým obědem - polévkou Pho, letními závitky a k tomu jsme pili kokos. Další problém nastal po příletu na Phu Quoc. V tom shonu předtím jsme si nějak zapomněli na letišti v Saigonu vybrat dongy z bankomatu, po příletu jsme teda neměli žádné peníze. Když jsme na mini letišti na Phu Quocu konečně našli bankomat, dovolil nám vybrat pouze 3000 korun. Což by s tím, že jsme nevěděli, jestli ubytování půjde platit kartou, nestačilo. Vybrat jsme ale museli, abychom měli na taxík. Vyřešili jsme to asi ne moc chytře - vybrali jsme si natřikrát na ubyování jsem nakonec ještě zaplatila kartou, takže jsme najednou měli úplně nesmyslně moc hotovosti. Byli jsme už unavení. Konečně jsme se dostali do hotelu a odpočívali.
     Musím říct že pak šlo už celý týden vše úplně hladce, ubytování v Hostelu 9 Station bylo skvělý, nový, hezký. Všechna má očekávání byla ještě předčena. Byla jsem fakt nadšená v každou chvíli! Je to sice smutné nebýt na Vánoce doma, ale tohle mi trochu od smutnu pomohlo! :) Každý den jsme jedli ovoce, mangové smoothie, pili kokos, jedli mini banánky a ananas a pili skvělé vietnamské kafe s kondenzovaným mlékem. Jedli jsme také hodně čerstvé mořské plody za normální cenu a všechno jídlo bylo prostě skvělé. A taky jsem byla ráda že jsem tu změnu prostředí a jiné bakterie celkem v pohodě ustála :D Špatně mi začalo být až na letišti cestou domů! Třikrát jsme si půjčovali skútr a prozkoumávali ostrov. Jeden den jsme jeli na výlet na šnorchlování kolem ostrůvků na jihu od Phu Quocu. Pro mne to byl první takový výlet se šnorchlováním a stálo to za to. I přesto, že jsem musela seskočit z lodi daleko od břehu s brýlemi, šnorchlem a ploutvemi se kterými jsem vůbec neuměla plavat (a ani se mi to nepovedlo naučit :D), takže jsem se pořád divně plácala ve vodě a snažila se nějak udržet. Lepší bude asi ukázat už zážitky na fotkách. :)    
 

Saigon z letadla

Po náročném dopoledni jsme si konečně dali oběd, polévku Pho, která byla prostě výborná!

Přistání na Phu Quocu - přibližně polovinu ostrova tvoří národní park, takže ostrov je z velké části zelený 

Ubytovali jsme se v hostelu 9 Station, který je vhodný pro mladé cestovatele a baťůžkáře, díky cenové dostupnosti oproti drahým resortům u pláže. Bylo tam spoustu Evropanů - hlavně Němců, Švédů, Holanďanů. Hotel vypadal skvěle, nově a bylo tam příjemně.  

Hotelový bazén, kde to vypadalo jako  ráji.

Naše první snídaně v hotelu. Dávali jsme si vždy kávu a něco s vajíčky, mě se povedlo za nás pobyt vyzkoušet ke snídani všechno co měli v jídelníčku. :)

Na nejbližší pláž - Long Beach, jsme to měli asi pět minut od hotelu. Přestože je to asi největší pláž na Phu Quocu, uplně obklopená novými resorty, nebylo tam vůbec přelidněno a bylo snadné v jakoukoliv denní dobu najít volná lehátka.

Moře bylo průzračně čisté a písek byl čistý - ráj na zemi :) 

Na pláži chodí paní, které prodávají čerstvé ovoce za pár korun

Samozřejmostí je, že ovoce i oloupou, nakrájí a tak.. :) 

Oblíbila jsem si pít kokos a k tomu si dát mango nebo mini banánky :) 

Jelikož Long Beach je orientovaná přímo na západ, jsou tu vyhlášené západy slunce.. Výhled vážně stál za to!

První výlet, který jsme podnikli byl na vodopád ve vnitrozemí. Půjčili jsme si skútr na hotelu a vyrazili.

Skvělý zážitek byl výlet na Kem Beach, kde se přímo před námi prošlo stádo krav. jinak tam ale byla trochu špinavá voda a nechtělo se nám koupat.

Celá pláž byla pokryta dírami od krabů 

Sao Beach je údajně nejkrásnější pláž ve Vietnamu. Vypadá jako z katalogů cestovek a má krásně bílý písek. Já jsem se tam samozřejmě musela vyfotit na téhle houpačce, což je nejvíc turistický spot.. Jak jsem pak zjistila, je dokonce zpoplatněná, takže jakmile jsem začala pózovat, přišli mě skásnout o 20 korun :D 

Takže jsem se pak alespoň houpala fakt dlouho. Bohužel jsme přijeli pozdě a tak už zapadalo sluníčko a fotky nejsou úplně nejlepší.. 

Dopřávali jsme si výborné jídlo, ochutnávali mořské plody a užívali si :)

Na doporučení jsme se vydali hledat turisty neobjevenou pláž na severu ostrova - Rach Vem Beach, kde žijí mořské hvězdice.

V moři jich bylo spoustu, báli jsme se, že na nějakou šlápneme.

Když jsme se chtěli vrátit, začalo pršet a museli jsme se schovat v nejbližší rybářské vesnici, kterou jsme si pak prošli.

Všechny "domy" byly z plechu a vypadaly na rozpadnutí.

Výlet na ostrovy na jihu od Phu Quocu. V přístavu jsme čekali na naší loď.

Součástí výletu bylo i rybaření.

Rybí omáčka z Phu Quocu je prý nejlepší na světě. Vyrábí se tak, že ve v těchto červených sudech nechávají odležet ančovičky s vodou a solí a hadičkou dole už pak vytéká omáčka.

Skoro každodenní pohoda - tady jsme se "vetřeli" na pláž nějakého resortu.

Takhle vypadal náš Vánoční den - ovoce a moře.

KRISTÝ A MILDA NA TAIWANU

     Tak zase po hodně dlouhé době je čas něco napsat. Už je to měsíc, co za mnou přijeli Kristý s Mildou a společně jsme konečně procestovali ostrov. Od té doby, co odjeli jsem se snažila co nejvíc zabrat do školy (v rámci možností :) no a dnes jsme odevzdali ateliérový projekt, takže mám trochu čas něco napsat. Toho času ale není moc, jelikož pozítří brzy ráno odjíždím na další výlet, kam už se moc těším! Ale o tom napíšu až příště.
     Vyprávění dneska zkrátím a ukážu radši víc fotek, protože Taiwan je nádherný ostrov, kde v jednu chvíli můžete být na pláži s bílým pískem a jen za pár desítek kilometrů v horách. Je tu prostě všechno.
     Kristý a Milda přiletěli ve čtvrtek 10. listopadu a na naší cestu jsme vyráželi v pondělí ráno. Čtyři dny poznávali Taipei a musím říct že jsme měli obrovské štěstí na počasí jak v Taipei, tak i na jihu, kde bylo celou dobu kolem 30 stupňů (když tam naši další kamarádi jeli o týden později, tak byla zima a pršelo). V Taipei jsme si půjčili auto pro 7 lidí s velkým kufrem na zavazadla (no, reálně bylo maximálně pro šest lidí úplně bez věcí). Po západním pobřeží jsme dojeli do Kaoshiungu, největšího města na jihu, strávili pár dní v Národním parku Kenting a pokračovali po východním pobřeží zpět na sever do Hualienu, města poblíž Národního parku Taroko. Odtud jsme se v soobtu vraceli zpátky do Taipei.

Uvítání po více než dvou měsících odloučení. Cesta z letiště na kolej. Z nějakého důvodu jsem po dvou měsících v subtropech pořád bledší než Kristýna :D 

Po příjezdu do centra jsem Kristý a Mildu vzala hned na své oblíbené jídlo tady - knedlíčky. Bohužel si to moc neužili, protože byli hodně unavení po cestě. 

Večer jsme se vydali na Raohe market, v současnosti nejpopulárnější night market v Taipei.

Druhý den bylo krásné počasí a tak jsme šli na prohlídku města. Procházeli jsme se v parku u Taipeiského národního muzea,... 

...obědvali jsme sushi ze Sushi Take-out v parku u Chiank Kai Shek memorial hall,...

...zašli jsme do první kočičí kavárny na světě,...

...a skamarádili se tam.

Musím říct, že kontakt s kočkama mi tu hodně chybí. Bohužel ty místní se nenechají skoro ani pohladit. Kočky na Taiwanu si vážně žijí jako královny, i ty pouliční jsou obtloustlé.

A když se rozhodnou, že budou spát na něčí mikině, těžko si to nechají vymluvit.

Další zastávka byla Konfuciův chrám. Díky návštěvě Kristý a Mildy jsem si prošla spoustu turistických atrakcí, které jsem předtím nestihla, tak jsem byla ráda, že jsme šli společně. :)

Večer jsem už byla pěkně vyřízená, zatímco K a M se drželi a po celodenním chození po památkách trvali na tom, že projdou ještě obchody s oblečením. Na programu byl Shida market - místo, kde jsou moje nejoblíbenější knedlíčky v Taipei (na fotce). Vypadá to jako rodinný podnik, kdy všichni sedí a vyrábí knedlíčky a všechno jim jde jako po másle.

Kolejní menza.

V sobotu měli K a M svůj program a jeli se podívat do Jiufenu (městečka na severu vystaveného na terasovitém terénu v období japonské kolonizace). Jelikož mě skolila nějaká nemoc, i nedělní dopoledne trávili sami, výšlapem na Elephant Mountain. To počasí, které chytli jim můžou závidět i lidi, kteří tu studují celý semestr, protože byla skvělá viditelnost a to tu často není. Oběd jsme si dali v jedné z nejlevnější restauraci s Michellinskou hvězdou na světě - Din Tai Fung, slavné knedlíčkárně. 

Musím říct, že oběd byl výborný, ale stejně dobré knedlíčky jsme jedli i 4 x levnější. V restauraci se čekala fronta asi hodinu a půl.  

Krásné počasí bylo i na návštěvu Taipei 101, 4, nejvyšší budově na světě. Na fotce je vidět, jak je město obklopené zelenými kopci a plynule přechází do národního parku. Hiky tu začínají už na konečné metra. Při západu slunce šlo dobře vidět, jak daleko vrhá budova stín na ostatní domy.

Na "101" jsme strávili dost času, prohlídli jsme si výhled a pak jsme sledovali západ slunce.

V pondělí ráno jsme vyrazili na cestu do Kaoshiungu. Na fotce je největší budhistické centrum na Taiwanu.

Lotosové jezero v Kaoshiungu, obklopené svatyněmi.

Pláž v Kentingu, kam jsme to měli asi deset minut pěšky z ubytování. Narozdíl od pláží na severu, tady to bylo čisté. Ale bohužel díky velkým vlnám se skoro nedalo koupat.

Výhledy na pobřeží vážně stojí za to. Vystoupili jsme z auta na vyhlídku a byl tu takový vítr, že jsem to nemohla ustát, jako vážně. :D Vítr mě házel na kameny a nešlo mi ani moc fotit. 

Nejjižnější bod Taiwanu

V Kentingu jsme se vydali na vodopády. Nakonec to bylo celkem dobrodružné, šli jsme všichni jen v žabkách, protože jsme nečekali, že budeme muset pomalu šplhat po laně, abychom se na vodopády dostali. 

Náročný výstup ale určitě stál za to. Jelikož bylo mimo sezonu, nepotkali jsme vůbec nikoho dalšího.

Poprvé jsem si připadala, že jsem fakt v džungli.

Výhledy při cestě po východním pobřeží.

Národní park Taroko je slavný hlavně pro mramorovou soutěsku obklopenou vysokými zelenými kopci. 

Bohužel i když bylo už pár týdnů po posledním tajfunu, většina stezek byla zavřená kvůli možným sesuvům půdy (na které tu byla upozornění na každém kroku). Ale celá soutěska se dá projet autem, takže jsme zastavovali tam, kde se nám to líbilo.

Došli jsme na přírodní horké prameny. Vstup sem je oficiálně zakázaný, protože v minulosti mnoho lidí zabily padající kameny ze skály nad pramenem. Podle toho taky vypadala cesta dolů. Museli jsme přelézat zavřenou branku a jít po schodech, které se často skoro rozpadaly. Lidí dole ale bylo fakt dost, je to populární místo a vůbec se nedivím. Je to úplně přírodní pocit koupat se v horké vodě obehnané kameny, když okolo proudí ledová divoká řeka. 

Nakonec jsme byli rádi, že jsme jiné zákazy neignorovali, protože při procházce na asi jediné povolené stezce (kde teda nebylo nic moc k vidění a byl to asi jen kilometr) jsme najednou uslyšeli obrovskou ránu. Někde kus od nás se zrovna sesunul kus skály a spadl do soutěsky.  

Deset dnů uteklo jako voda a už jsem je zase vezla na letiště. Kristý už odjíždí s novou super bundou :)