JAPONSKO

Čtvrtek

   Plán výletu do Japonska byl jasný. Ve čtvrtek 13.10. letět z Taipeiského letiště do Tokya, tam zůstat do neděle ráno, jet Shinkanzenem do Kyota, zůstat tam do úterního rána a odtud se přesunout na letiště v Osace, odkud jsme měly koupené letenky do Kaoshiungu (jih Taiwanu).

   Letadlo mělo letět ve dvě hodiny odpoledne z mezinárodního letiště Taoyuan. Už začátek nám měl napovědět, v jakém duchu se asi celý výlet ponese. Poté, co jsme v půl dvanácté (no, s lehkým zpožděním…) vyrazily z koleje, došlo nám, že nikdo nezjistil, jakým autobusem se na letiště dostat ani asi odkud jede. Věděly jsme, že by to měl být ten samý, kterým jsme přijely po příletu na Taiwan začátkem září, ale nějak jsme si to žádná nepamatovaly a spoléhaly jedna na druhou. Nakonec jsme to cestou dohledaly na internetu a na zastávce čekaly na bus, který má jezdit každou půl hodinu. Po 35 minutách čekání jsme už byly lehce nervozní, pořád nic nejelo a čas se krátil (dokonce jsme v zoufalství uvažovaly i o taxíku). Dost se nám ulevilo, když bus konečně přijel. Cestou jsme klábosily, smály se nahlas a tak podobně jako vždycky, dokud za námi nedošel místní pán s tím, jestli se můžeme laskavě ztišit - Taiwanskej suchar... Tím nás uzemnil a zbytek cesty jsme už jenom odpočívaly.

   Odbavení bylo celkem bez problému až na to, že mi zabavili selfie tyč – dost podstatnou pro mojí kameru, kterou jsem v Japonsku chtěla fakt používat (konečně). Prý když má víc než 25 cm tak jí tam bohužel musím nechat. Po změření měla asi tak 27 cm. Snažily jsme se jí různě rozebrat, ale nešlo to. Eva s Luckou pána na kontrole přesvědčovaly, ať nám jí schová alespoň u sebe, že si jí zase vezmeme za pár dní. Nechtěl. Můj výlet teda začal dost naštvaně hlavně proto, že jsem tyč měla jen půjčenou. Myslela jsem, že si lehce koupím novou v Japonsku, ale vlastně jsme překvapivě na selfie tyče vůbec nenarazily. Takže jsem celkem vtipně natáčela tak, že jsem měla kameru v natažené ruce nad hlavou (taková old school selfie tyč) a vypadala jsem asi fakt směšně a možná jsem pobavila dost lidí. No, minimálně holky jsem bavila. Let byl krátký až na takový zvláštní moment těsně před přistáním v Tokyu, kdy zahlásili něco čínsky a pak se úplně zhasla všechna světla asi na deset minut. Byla jsem fakt celkem vyděšená, to se mi nikdy nestalo. O to víc, že jsme netušily co vlastně hlásili. Řídila jsem se tím, že když se všichni okolo tváří, že je všechno v klidu, můžu být taky v klidu. I tak to bylo dlouhých deset minut. Když jsme byli konečně na zemi, docela se mi ulevilo.

   Po příletu jsme celkem hladce všechno zařídily (no, alespoň v tu chvíli jsme si to myslely), vybraly peníze na celý pětidenní pobyt. Kurz yenu vychází přibližně 100 yenů = 25 korun, takže jsme prostě všechny ceny dělily čtyřma. Při výběru jsme chytře započítaly i lístek na Shinkanzen (myslely jsme fakt na všechno), každodenní příděl na jídlo 200kč, vstupy a tak dál, koupili třídenní lístek na Tokyjské metro i lístek na autobus do centra. To, že jsme to udělaly chytře jsme si fakt jenom myslely.. Skutečnost se ukázala hned o dva dny později, kdy nám náhle došly všechny peníze. Ale k tomu se dostanu. 

   Tokyjské metro je vážně obrovské, ne ani v tom, že by měli tolik linek, ale s tím, jak se pořád proplétají. Nebylo vždycky jednoduché se zorientovat. Když už se ale člověk v systému zorientuje, je to vlastně super promyšlené a jednoduché. Mají vymakaný systém. Metro funguje stejně jako v Taipei - při vstupu do stanice pípneš kartu a když z jiné stanice vycházíš, znovu pípneš kartu. Podle toho se započítává, odkud kam jsi jel a nikde nemusí být revizoři, protože bez karty se nedostaneš dovnitř ani ven. Nástup do metra je organizovaný, značky na zemi ukazují, kde po zastavení metra budou dveře a tam se také má tvořit fronta na vstup do vagonu. Linky jsou různě barevné, mají označení zjednodušeně jedním písmenem a každá stanice na lince má svoje číslo. Takže je lehce zapamatovatelné, kam jedeme, aniž by jsme si musely pamatovat složité japonské názvy. Bydlení jsme měly zařízené ve čtvrti Shinjuku - velké zábavní, nákupní a business čtvrti s (podle průvodce) nejrušnějším vlakovým nádražím na světě.

   K našemu ubytování v Tokiu... Ubytovaly jsme se přes Airbnb, blízko centra, za dobrou cenu, ale v bytě pro 6 lidí. Holky mě uklidňovaly, že to že kapacita je 6 lidí neznamená, že tam fakt budou. No ale byli tam. A ten "byt" byla místnost asi o 15 m2 s mini koupelnou. Celou místnost zaplňovaly 3 rozpadající se palandy. Když jsme poprvé vešly, všude se válelo klučičí oblečení, jinak nikde nikdo. Čisto tam taky zrovna nebylo. Zkoumaly jsme kusy oblečení a tipovaly, kdo to asi je. Padaly tipy jako kluk s holkou (pár) plus jeden další kluk - všichni Evropani, nebo že jsou to jenom dva kluci, kteří mají rozházené oblečení po všech postelích - taky Evropani. Můj tip byl nejpesimističtější, jelikož jsem byla unavená z cesty a nadávala si, že jsem si radši nepřiplatila za trochu soukromí na hotelu. Řekla jsem, že jsou to určitě tři kluci Korejci a tak to taky bylo. S holkama se nám v "bytě" nechtělo zůstávat, tak jsme šly radši ven, projít se po okolí a vrátily jsme se až ve tři ráno. Všichni naši spolubydlící už bylo na pokoji, jako by na nás čekali. Ukázalo se, že taky měli obavy, kdo se k nim nastěhoval. Mysleli si, že nějaké tři staré paní - nevím vlastně proč... Nakonec byli docela fajn, ale i tak to bylo na můj vkus až moc - tolik lidí na tak malém prostoru. My s holkama jsme spaly nahoře a kluci dole na palandách. Dva Korejci měli odjíždět už druhý den ráno, třetí s námi měl zůstat až do neděle. Aspoň že tak. Je fakt, že všechno se má vyzkoušet, ale tohle nikdy víc, na tohle jsem asi už moc stará.

Dobrý začátek cesty - právě zjišťujeme, že nikdo nezjistil odkud nám jede autobus :D

reprezentace National Taipei University of Technology

´t

Shinjuku - rušná čtvrť 

podle všeho se zajímavým nočním životem

Pátek

   Vzhledem k ponocování předchozího dne, jsme se vzbudily až v jednu hodinu po poledni. Zůstal s námi už jen jeden Korejec - ten, který spal na mé palandě, takže jsem na něj neviděla a připadala jsem si skoro jako že jsme tam jen samy s holkama. Vyrazily jsme rovnou na prohlídku města.

často jsou na ulicích automaty s jídlem a pitím

Meiji Shrine - svatyně zasvěcená císaři Meiji a císařovně

pítko

Omotesando - Tokyjská Champs Elysee; nákupní ulice kde
je snad každý dům navržený od světoznámého architekta

Tadao Ando

SANAA

Přidat popisek

Toyo Ito

Herzog de Meurn

Nezu muzeum - Kengo Kuma

Evropa je tu evidentně populární

slavná křižovatka ve čtvrti Shibuya - lidé zatím čekají na červené
natáčela se tu slavná scéna z Rychle a zběsile Tokyjská jízda

když padne zelená, křižovatka se tak zaplní lidmi, že už není vůbec poznat, že jste na křižovatce

   Když nám vyhládlo, hledaly jsme restauraci, kde by jsme mohly vyzkoušet pravé japonské sushi. Restaurace vypadala podobně jako naše running sushi, jenom trochu ošuntělejší, míň sterilní a hlavně také pás, na kterém běžně jezdí talířky s jídlem, obklopoval otevřenou kuchyni, kde kuchaři připravovali jídlo přímo před námi. A restaurace byla úplně plná. Funguje to ale trochu rozdílně oproti tomu, na co jsme zvyklí v Čechách. Zatímco u nás si z pásu vybíráme co se nám líbí, tady jezdily jen velké mísy s wasabi a mimo to vlastně žádné jídlo. Seděla jsem vedle Japonského postaršího páru a pán se nás za chvíli ujal. Pochopily jsme, že z menu co nabízí si můžeme cokoliv vybrat a jen to ukázat kuchařům, kteří připravovali jídlo před námi. Doporučil nám také, že je lepší si nechat od kuchařů něco doporučit, protože ne všechno je na jídelním lístku. Tak jsme se dostali k tomu, že pro nás kuchaři připravovali degustační sushi menu a k tomu jsme pily japonský matcha čaj, který jsme si v restauraci samy namíchaly z prášku a horké vody. Byl to určitě jeden z mých nejlepších zážitků z Japonska a sushi bylo fakt nejlepší co jsem kdy jedla (až na to sushi s očima).

   Večer jsme se vrátili na ubytko co nejpozději to šlo. Náš Korejec tam naštěstí ještě nebyl a doufali jsme, že ani nikdo další se k nám nepřidá. Ale zanedlouho po nás zaklepali na dveře dva mladí Brazilci, pár. Vypadali hodně zcestovale a říkali, že studují v Melbourne. Díky naprosté únavě z dalšího náročného dne jsem téměř ihned usnula, vlastně mi bylo jedno kde jsem a kdo tam je se mnou.

Sobota

   V sobotu jsme měly náplanováno vstávat hodně brzy a být už na otvíračku na Tokyo Skytree - s výškou 634 m druhou nejvyšší budovu světa a nejvyšší věží na světě, a vyhnout se tak davům. Asi to nikoho nepřekvapí, ale nepovedlo se nám vstát. Naštěstí ne o hodně a tak jsme místo na osmou dorazily na devátou a stačilo to. Vůbec jsme nemusely čekat a dostaly jsme se nahoru. Návštěvu téhle turistické atrakce jsem brala tak trochu jako výzvu. Došlo mi totiž, že mám v tomhle roce docela dobrou šanci navštívit hned několik budov, které jsou na seznamu v první desítce nejvyšších staveb světa. Na jaře to byla CN Tower v Torontu, další je Tokyjský Skytree a určitě nevynechám ani Taipei 101 - 6. nejvyšší mrakodrap světa. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohla jsem využít i přestup v Dubaji při letu na Taiwan.
   Nejdříve jsme vyjely výtahem na první observatoř, která se nachází ve výšce 350 m a poté i na vyšší, ve 450 m. Musím říct, že přestože vlastně takovéhle vyhlídky moc nemusím, výhled mě úplně ohromil. Když chodí člověk po zemi vůbec si neuvědomuje, jak je to město obrovské. Navíc jsme měli velké štěstí na počasí, bylo vcelku jasno a tak jsme dohlédli až na horu Fudži.
   Když jsme se konečně vynadívaly, vyrazily jsme na oběd na slavný Tsukiji rybí market, který je údajně největším rybím tržištěm na světě. Je slavný pro tuňákové aukce, které se konají už v brzkých ranních hodinách. Narozdíl od toho, na co jsme z Taiwanu zvyklí - night markety otevřené do noci, tenhle trh zavíral už ve dvě hodiny odpoledne a tak jsme si musely pospíšit. Bylo vidět, že je to známá turistická atrakce, všude bylo spoustu lidí. Daly jsme si nudlovou polévku s krevetou v těstíčku a bylo to fakt dobrý!
   Cestou z marketu jsme ale narazili na pěkný obchod se suvenýry. Říkala jsem si, že by bylo vlastně super přivézt si z Japonska pár pěkných věcí na památku. Tak jsem vybírala a vybírala s dobrým pocitem, že to ani není tak drahé a po zaplacení jsem zjistila, že už mi moc peněz nezbývá. A pak se to stalo. Když jsem venku čekala na holky, zahlídla jsem krásnou porcelánovou misku. A musela jsem jí mít. Ale... když jsem počítala peníze do posledního drobáku, zjistila jsem, že to ani náhodou nestačí. Lucka mě ale zachránila a půjčila mi všechny svoje zbývající peníze. To bych nebyla já, aby se mi nestal nějaký trapas. Při placení se prodavačka nervozně usmívala, když jsem jí tam nasypala z hrsti hromadu drobáků (připadala jsem si jako když jsem na školním výletě ve druhé třídě a jdu si koupit zmrzlinu) a počítala. A pak mi začala ukazovat na mince, o kterých jsem si myslela že jsou 50 yenů, ale ve skutečnosti to bylo jenom 5. Jako největší trapák jsem musela běžet odchytit Evu, která jako poslední z nás ještě měla nějaké peníze, aby mi půjčila. A tak jsem si koupila svojí vysněnou misku jako takový společný suvenýr nás všech tří.
   A jakto, že nám už v sobotu došly peníze, které jsme měly tak dobře spočítaný na celý výlet? To je tak... Když jsme chytře započítaly Shinkanzen, spletly jsme se a počítaly jsme ve špatné měně. Věděly jsme, že má stát 3000 - myslely jsme yenů, ale bylo to 3000 korun. Takže naše celková částka, kterou jsme na začátku vybraly (10 000 yenů na útratu včetně Shinkanzenu) byl od začátku nesmysl. Taky příděl 200 kč denně na jídlo moc neseděl. No, prostě jsme se v té měně uplně ztratily. Následoval druhý výběr z bankomatu - teď už to musí vyjít.. No, nevyšlo. Ale k tomu zas později.
   Odpoledne jsme pokračovaly prohlídkou města.

Tokyo Skytree

napravo jde vidět Fudží

slavný rybí trh Tsukiji

moje nová miska :)

zahrady císařského paláce

Nová Tokyjská tradice - sladké pečivo s banánovou náplní

chrám Sensoji, nejstarší chrám v Tokyu, postavený roku 645 n.l.

noční výhled na závěr dne z vládní budovy 

Neděle

   V neděli jsme se přesouvaly do Kyota Shinkanzenem. Cesta to byla celkem zážitková, až na to, že se nám nepovedlo ani zjistit, jak rychle jsme tím rychlovlakem vůbec jely. Většinu cesty jsme prospaly.
   Ke Kyotu. Překvapivě je dražší než Tokyo. Od ubytka po dopravu. Za stejnou cenu, co jsme koupily třídenní lístek na metro v Tokyu se nám tady povedlo koupit pouze jednodenní metro (který je stejně uplně k ničemu, protože zastávky jsou nesmyslně umístěné a metrem se nedá vlastně nikam dostat - smysluplnější je vlak, který je ale dost drahý). Bydlely jsme celkem blízko centra, ale i tak jsme musely jít od metra ještě 20 minut pěšky, protože tam už prostě nevedlo. Tenhle den byl pro nás krizovej. Já osobně si už odpoledne a večer pamatuju jenom tak, že jdu a snažim se neusnout a jenom nějak přežít do večera. Což byla škoda, protože jsme měly na plánu čtvrť Gion - historická čtvrť kde jsou dodnes pravé Gejši. Protože jsem chtěly potkat Gejšu, což není vůbec samozřejmost pokud se jenom procházíte jako tusrista po ulicích, šly jsme na představení do divadla Gion Corner, kde se pro turisty předvádí tradiční Japonské umění. Tady se stal druhý zádrhel. Zodpovědně jsem na internetu zjistila cenu vstupenky, no ale zase jsem si popletla měny a pamatovala jsem si částku v korunách - takže výsledná cena za lístek byla 4 x víc a zase nám to zruinovalo rozpočet a musely jsme potřetí vybírat. V tu chvíli už nás napadaly věci jako jestli vážně kurz yenu je takový, jak jsme si myslely, když jsme se v tolika věcech lehko spletly. Protože celou dobu jsme se radovaly, jak je Japonsko vlastně levný oproti našim očekáváním. A kolik se nám vlastně ve skutečnosti strhlo z účtu po tom co si tak vesele utrácíme. No naštěstí alespoň v tomhle jsme se nespletly ale musím říct, že jsem byla teda dost nervozní když jsem se dívala na účet, co tam najdu nebo spíš nenajdu... :D

lidé v Tokyu mají celkem osobitý styl

moje nová závislost - kokosové mléko s tapiokovými
 kuličkami 

fronta na Shinkanzen - před odjezdem do vlaku naběhla četa uklízeček a perfektně všechny vagony uklidily

naše druhé ubytování - vypadalo celkem Japonsky 

ulice Kyota - tahle byla krytá a hrála tu tradiční hudba

jak jsme se blížily k historické čtvrti Gion, přibývalo žen v tradičních kimonech, ale nebyly to Gejši, spíš turistky - to nám došlo když jsme míjely spoustu půjčoven kimon

tři Gejši - na půjčení kimona jsme neměly peníze

večerní čtvrť Gion s tradičními domy

divadlo Gion Corner a představení tradičních Japonských umění

Divadlo

tanec Gejši

loutkové divadlo - zařazeno na seznam UNESCO

Pondělí 

   V pondělí ráno jsme chtěly navštívit Inari Srine - pro nás největší lákadlo v Kyotu - každý zná ty červené brány. Chtěly jsme vyrazit na východ slunce, ale... nemusím asi komentovat. I tak to byl skvělý zážitek, svatyně byla přímo v lese a stoupaly jsme na kopec s nádherným výhledem na město. Na můj vkus tam bylo všude až moc pavouků a byly dost velký, ale byla jsem statečná. To jsem ještě nevěděla, jaký pavouci mě čekají na Taiwanu... O tom někdy příště.
   Poslední den jsme pojaly odpočinkově, navštěvovaly jsme chrámy a zenové zahrady a nasávaly jejich atmosféru a den zakončily procházkou po městě (taky proto že už jsme zase neměly peníze ani na mhd). Nutné výdaje jsme měly spočítané do posledního yenu. Šly jsme na večeři do mekáče, že zaplatíme kartou, ale nešlo to - tady fakt neberou nikde karty... Ještě nám zbyly peníze alespoň na to, aby jsme se mohly přiblížit vlakem k našemu ubytování. A tam jsme objevily záchranu - market, kde berou karty! Takže jsme si mohly koupit svačinu na další den na cestu. Rovnou jsme si koupily i lístek na vlak na druhý den na letiště - jely jsme v šest hodin ráno. Zbylo mi v peněžence asi 40 yenů - 10 korun. Takže už jsem neměla asi ani na žvejkačku. Chudák Eva ve snaze utratit všechny yeny v obchodě nakonec platila asi natřikrát, protože se nemohla pořád dopočítat - jednou zjistila, že nemá dost hotovosti, potom toho dala zase moc na kartu - prostě nejsme moc dobrý matematici.

chrám a zenová zahrada Enkoji 

poslední den no...

kámen přání - na papírek napíšete svoje přání a nalepíte ho na kámen; v kameni je díra,
kterou se má prolézt jedním směrem, pro ukončení starých vztahů a potom zpátky druhým směrem
pro dobrý začátek nových vztahů (právě prolézá Eva - nohy vpravo na fotce)

Cesta domů

   Vstávání v půl šesté ráno nebylo zrovna lehké, ale nebyla jiná možnost, než stihnout náš vlak. Letadlo nám letělo z letiště kousek od Osaky, takže nás čekala nejdřív krátká cesta na hlavní nádraží v Kyotu, potom asi dvouhodinová jízda do Osaky a odtud další vlak na letiště. Cesta to byla celkem náročná. Tady jsme pocítily malý kulturní šok. V Japonsku je totiž neslušné na veřejnosti smrkat, takže všichni popotahují. Ve vlaku nad námi stála mladá Japonka, zřejmě nastydlá a popotahovala. Bylo to tak nechutný, že když bych neviděla, jak ta holka vypadá, myslela bych si, že je to nějakej starej nechutnej dědek. A jak jsme na to získaly averzi, najednou jsem slyšela to popotahování všude, neslo se to celým vagonem. Všichni prostě popotahovali. Dobrý rozloučení s Japonskem.
   Let do Kaoshiungu byl bezproblémový a přestože holky pak chtěly ještě do večera ve městě zůstat a poznávat ho, já jsem se rozhodla jet rovnou zpátky do Taipei. Nějak jsem se už cítila fakt unavená z předchozích dnů. Nechtělo se mi samotný trmácet pět hodin ve vlaku, tak jsem jela rychlovlakem - dalším Shinkanzenem. V porovnání s Japonským mi přišel interiér zastaralý, v Japonsku byl vlak perfektně uklizený a měl zásuvku, na Taiwanu ne. Ale za hodinu a půl jsem byla z úplného jihu na severu ostrova, takže vlastně fajn.

Zajímavosti/Divnosti:

Popotahování - fakt nechutná věc, dělaj to bohužel všichni. Fakt jsem se ale celé Japonsko nevysmrkala, nevěděla jsem, jak by lidi kolem reagovali, ale určitě je to přeci mnohem míň nechutný, než to, co dělají oni.

Klanění - všichni jsou zdvořilí, i v obchodě se ukloní po tom co zaplatíte

Srkání - další nechutná věc, ale nakonec jsem si to taky celkem užila :D

Nejde platit kartou - řekla bych, že když je Japonsko tak vyspělé, půjde zaplatit kartou úplně všude, ale ono to nešlo ani v mekáči

Chápaní věcí – všechno vysvětlují zdlouhavě a složitě, ale zas je milé, že chtějí pomoct

Tokyo je celkem levné - ceny mě překvapily asi nejvíc. Čekala jsem fakt vysoké ceny a nakonec to bylo dost srovnatelný s Prahou (např. jídlo v restauraci cca 125 kč, mhd cca 50 kč na den a tak dál)

Kyoto bylo dražší - nechápu proč

A takovej bonus
Záchody - mají spoustu tlačítek, které jsou popsané znaky, někdy i obrázkem, ale stejně nechápu k čemu to všechno je. Většinou to pro mě bylo stresující, když jsem měla spláchnout, protože jsem vůbec nemohla přijít na to jak (tady na fotce to je zrovna jednoduchý, ale jindy mi to zabralo snad i minuty než jsem to objevila); skvělá věc se nám ale stala na veřejných záchodcích (které jsou mimochodem všude dokonale čisté!) - asi proto, aby se člověk na toaletě necítil nepříjemně z toho, že jsou slyšet nějaké zvuky, záchod sám automaticky reagoval na vydaný zvuk a automaticky spustil zvuk splachování, který trval až do doby, než jste fakt spláchli. No skvělý. :D