JIŽNÍ KOREA

   Článek z Korei píšu s celkem velkým zpožděním, protože naše cestovní tempo pokračuje. Vychází to vlastně tak, že jsem týden v Taipei a pak týden někde pryč. Teď už mám za sebou další výlet - Roadtrip po Taiwanu s Kristýnou a Mildou, ale to až příště.

   Můj odjezd do Korei ohroženej tím, že jsem v týdnu před odjezdem dostala chřipku. Jo, i tady na Taiwanu a ve 30 stupních může mít člověk chřipku a to třeba i třikrát za dva měsíce, když má někdo smůlu jako já... V den odletu se můj stav nijak výrazně nelepšil a tak jsem požádala svojí buddy Denise, aby mě doprovodila k lékaři. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších šoků. Doktor mi naštěstí řekl, že jsem jen nachlazená a do Korei můžu s klidem odjet, jen že mi předepíše nějaké léky na šest dní. Nedostala jsem žádný recept, se kterým jsem měla jít do lékárny, jako je to u nás, ale rovnou na počkání mi sestra připravila balíček s léky v zataveném pytlíku s mým jménem. Zvědavě jsem ho rovnou otevřela a našla tam malé pytlíčky, kdy v každém z nich bylo 5 barevných pilulek. Ptala jsem se Denise, co to znamená a na co jsou ty jednotlivé léky a ona řekla, že neví, že mám prostě brát 4 pytlíčky s pilulkami denně, 3x po jídle a jednou před spaním a uzdravím se. Takže Taiwanci prostě důvěřivě poslouchají doktory, na nachlazení berou 20 pilulek denně a není jim divné ani to, že neví na co ty pilulky jsou. No neměla jsem v tu chvíli už sílu vzdorovat a tak jsem prostě pár dní prášky brala a byly vážně účinné. Jen teda do dneška netuším, co jsem to brala, jestli třeba antibiotika a nebo jen vitamíny.
   Do Soulu jsem jela s Luckou především navštívit naší kamarádku Terku, která tu v zimním semestr studuje jako exchange student. Let probíhal bez problému a na letišti Incheon v Soulu už čekala Terka. Přiletěly jsme asi tak v půl desáté večer a Terka mi už volala, ať si pospíšíme přes imigrační, protože jinak nestihneme poslední metro. S Luckou jsme se tomu jenom zasmály - druhé největší město na světě a poslední metro jim jede někdy kolem desáté hodiny? Blbost... To jsme se spletly. Letiště bylo sice na lince metra, ale Terky kolej byla na druhém konci města. Cesta metrem tak trvala skoro dvě hodiny a musely jsme dvakrát přestupovat. Nakonec to bylo celkem vyhrocené a celý první přestup jsme musely běžet s těžkými zavazadly a unavené po cestě. První přestup jsme stihly fakt na vteřiny. Druhý přestup už bohužel ne a tak jsme šly kousek pěšky. Hodně nás zaskočila zima. Prý se právě ten den co jsme přijely hodně ochladilo. Mohlo být tak mezi 5-8 stupni, v předchozích dnech prý kolem 20. Děkovala jsem si, že jsem si nějakou náhodou s sebou vzala svůj nejteplejší kabát - ale i v tom mi byla zima (asi už jsem zhýčkaná Taiwanskými teplotami).
   Kolej byla pěkná, oproti té naší Taipeiské dost Evropská - žádné díry v oknech a tak. A byla tam tma a ticho - přesně to, co nám v Taipei chybí ke klidnému spánku. Lucka spala na karimatkách a já se nacpala k Terce do postele, kam jsme se spolu ale vážně dobře vešly - jsme na sebe zvyklé ze Strahovských dob:). V noci mi byla trochu zima, ale i tak se mi spalo dobře. Lucka si to nemohla vynachválit, dokonce říkala, že se vyspala nejlíp od té doby co před dvěma měsíci odjela z domova. V dalších dnech se se mnou Terka dokonce podělila i o peřinu - prostě skvělá hostitelka:).
   Mrazivou sobotu jsme začaly snídaní v místní kampusové kavárně, kde jsme se také setkaly s dalšími "erasmáky" z ČVUT. Měla jsem s sebou na výlet dvoje kalhoty-  kdyby náhodou. Děravé džíny jsem díky zimě pro tenhle den zavrhla. Tak jsem si vzala na sebe své světlé džíny. A hned na snídani jsem si vyklopila do klína toust s horčičnou omáčkou. Takže mi pak fakt mrzly kolena v děravých kalhotách celý výlet. Terka byla tak skvělá, že mi půjčila silonky, aby to pro mne bylo snesitelnější a dokonce i svoje boty, jelikož já s sebou měla jen "nazouváky" s holými kotníky...A to většinu dní vážně nestačilo. Lucce jeden den půjčila i bundu. Prostě zima nás zasáhla úplně nepřipravené a jsem ráda, že jsem na Taiwanu, kde je pro nás zatím největší zima, když je 20 stupňů.
   Oproti nabitému programu, co jsme měly v Japonsku jsme se s Luckou domluvily, že to tady vezmeme více odpočinkově a ani jedna jsme tak neplánovaly co chceme vlastně vidět. Program byl tedy na Terce. První den jsme začaly rovnou obědem - tradičním Korejským barbecue. Ve stolech v restauraci jsou zabudované grily a objednané maso nám přinesli ke stolu syorvé, jen naložené v koření a my si ho samy grilovaly. Součástí bylo také pár příloh a samozřejmě kimči (hrozně pálivé zelí)- maso se pak balí do zelených listů společně se zeleninou. Člověk si ale musí dávat bacha co si tam zabalí a hlavně kolik, protože Korejci mají práh pálivosti jídla úplně jinde a měla jsem s tím vážně problém, jelikož jsem nemohla pozřít skoro nic jak to bylo ostré. Terka už je ale zvyklá a tak jí to ani nepřišlo. Taky jsme vyzkoušely Soju, tradiční Korejský alkohol, který je dost zrádný, protože chutná jako sladká limonáda, ale při tom je docela silný. Odpoledne jsme zašly na trhy, které byly menší verzí Taiwanských night marketů, a večer na Seoul tower, kde jsme měli výhled na celé obrovské město.

Těsně před odjezdem po příchodu od lékaře a moje dávkování na příštích 6 dní

Je normální, že v metru chodí prodavači, kteří se snaží
rychle mezi stanicemi představit svůj produkt a dokonce
se jim to daří prodat - na fotce asi nějaký hubnoucí pás

Vzhledově trochu podobné jako v Taipei, všude dráty, reklamy a zdánlivá špína; největší rozdíl je v teplotě

restaurace s tradičním korejským barbecue

Soju

i v Koree je problém s angličtinou - když už je někde
možnost se domluvit, pochlubí s

tradiční způsob, jak se balí grilované maso do listů 

Seoul tower

Korejci rádi dělají selfie téměř s čímkoliv

   Neděle byla krásně slunečná, připomínalo mi to podzim v Čechách, ale snad ještě hezčí. Krásně modré nebe, sluníčko a podzimní barvy. Náš cíl byla Lotte tower - 6. nejvyšší budova na světě. Bohužel, když jsme tam došly zjistily jsme, že vyhlídka ještě není otevřená, takže nahoru jsme se nedostaly. Zato jsme viděly ve přízemním patře s food courtem kopii fontány di Trevi (originál v Římě) - už mě nepřekvapuje, že někde v Seoulu je i kopie Staroměstské radnice. Korejci jsou fakt mistři kýče. Korejské historické stavby se mi zatím líbily asi nejvíc - chrámy jsou dřevěné, na rozdíl od Taiwanských jsou vážně i staré, a nádherně vymalované. Moc se mi taky líbil kontrast historických budov obklopených moderním městem.

kampus Seoul Tech

"Na Korejku" - byla mi zima tak jsem si musela koupit ponožky a dokonce mi ani nebylo až tak trapný takhle chodit, protože
Korejky mají někdy fakt divný módní kreace :D 

Lotte Tower

Terka v oblíbené Korejské póze

mistři kýče 

nábřeží bylo plné podobných kýčovitých věcí a umělých kvetoucích sakur

   I další den jsme pokračovaly procházením po městě. Navštívily jsme jak něco z moderní architektury - Dongdaemun Design Plaza od Zahy Hadid (Korejský názvy jsou fakt příšerný), což mělo být asi nějaké muzeum umění, ale jelikož jsme přišly v pondělí, kdy je všechno zavřeno, procházely jsme se jen zvenku. Počasí už bylo zase hnusně podzimní, takže zima a šedivo. Další zastávka byla Hanok village - až 600 let stará obytná zástavba. "Věsnička" měla pěknou atmosféru, v každém domku byl nějaký malý obchod, hlavně s designovými věcmi nebo malé kavárny a z uliček byly vidět průhledy na krásné vysoké hory, které začínají hned na předměstí Seoulu. Tvar hor mi přišel úplně specifický, asi jsem nikdy neviděla podobně tvarované hory. Vysoké, takové kulatě špičaté, těžko se to vysvětluje. Ale mrzí mne, že nebylo víc času a lepší počasí, protože traily začínají už tři zastávky metrem od koleje, kde jsme bydlely. Takže paradoxně z toho co říkala Terka, je to blíž do hor než do centra města, a tak chodí hlavně po horách na tůry a méně do města. Velikost města mě nepřestala udivovat po celou dobu výletu. Vždycky, když jsme něco plánovaly a na plánku metra to vypadalo celkem blízko, trvalo to minimálně hodinu a musely jsme minimálně dvakrát přestoupit. Když to porovnám s Prahou, ani mě nenapadá odkud kam bych musela jet metrem, aby to trvalo hodinu.

   V úterý dopoledne jsme jely na výlet na hranice Severní a Jižní Korei. V pondělí večer jsem na poslední chvíli zařizovala půldenní výlet na hranice se Severní Koreou. Ráno po sedmé hodině jsme měli sraz na jedné ze stanic metra (zase cesta na hodinu, takže jsme strašně brzy vstávaly). Až cestou mi došlo, že nemáme pasy. Naštěstí když jsme jeli jen na půldenní výlet - jen do DMZ (Demilitarizovaná zóna) a ne až přímo na hranice, tak to nevadilo. Demilitarizovaná zóna je dva kilometry na obě strany od hranic. V zóně je pár vesnic, kde lidé, kteří zde žijí mají různé výhody, jako například že nemusí platit daně a také všichni muži co tu žijí nemusí na vojnu, jelikož jsou vlastně na vojně celý život. Pokud by jsme chtěly jet až přímo na hranice, je potřeba to zařizovat už asi měsíc předem. Celkem mne mrzí, že jsme si to nezjistily dřív a nepodívala jsem se tam. Autobus nás dovezl až do zóny, při vjezdu nám do autobusu vešli vojáci a každého kontrolovaly, ukazovaly jsme pasy - teda všichni kromě mě a Lucky, které jsme jak největší paka jediné pas neměly... Moc mi nevyhovovalo, jak byl výlet organizovaný - vozil nás pořád autobus a zastavoval u jednotlivých zajímavostí, kde jsme vždycky dostali za úkol dojít si na záchod, koupit pití a udělat fotky a za deset minut sraz v autobuse. Chápu, že je to asi nutnost, aby všechno běželo podle plánu, protože naše povolení pohybovat se v demilitarizované zóně bylo časově omezené, ale i tak jsem si připadala jak čínský turista. Na hodně místech se ani nesmělo fotit a někde dokonce se smělo fotit jen směrem na Jižní Koreu a ne na Severní. Dvě nejzajímavější zastávky pro mne byly "3. tunel agrese" a pak vyhlídka na Severní Koreu.
   Tunel byl pokusem Severní Korei ze 70. let napadnout Seoul (v době míru mezi oběma zeměmi). Jeden ze severokorejských vojáků však přeběhl a o tunelu vše řekl. Reakce severu byla taková, že tvrdili, že zde jen těží uhlí a nedošlo jim, že jsou už na území pod demilitarizačním pásmem. V tunelu ale žádné uhlí nalezeno nebylo, jen stěny jím byly zabarvené. Zaujalo mne, když říkala průvodkyně, že válka mezi Severní a Jižní Koreou ještě neskončila - pořád jsou ve válce. V době, kdy byly odhalovány tunely budované Severokorejskou armádou byly obě země v míru. Dodnes jsou zřejmě další tunely, které ještě nebyly odhalené a Severní Korea jednou za pár let útočí na Jižní. Nejnovější incident se stal dokonce tenhle rok, kdy bylo odhaleno, že S. Korea testuje jaderné zbraně. J. Korea je tak ve vojenské pohotovosti a vztahy jsou v současné době dost chladné. Prý dokonce spoustu lidí ze strachu ruší své výlety na hranice.
   Z vyhlídky na Severní Koreu jsme za poplatek mohli sledovat dalekohledem nejbližší vesnici, což je dost zvláštní, když si člověk uvědomí, že tam žijí lidé stejní jako my, kteří ale neměli takové štěstí. Přesto ale jsem od výhledu nemohla dlouho odtrhnout oči. Hledala jsem marně jakoukoliv známku života. Neviděla jsem jediného člověka jediné auto, jediný pohyb. Auto prý mají v S. Koree jen ti nejbohatší - moc jich tam tedy nejezdí. Prý mají nejlepší dálnice na světě, jelikož se po nich jezdí na kole. Ale čekala bych alespoň nějakého člověka někde, kdekoliv. Z toho výhledu mě mrazilo. Asi to bylo také způsobeno i vzhledem krajiny. To, co jsou v J. Koree zalesněné kopce, jsou na severu holé skály. Severokorejci totiž pro absolutní přehled všechno vykáceli. Byla vidět jediná silnice propojující jih se severem, vedoucí přes celou demilitarizovanou zónu. Také absolutně bez života. Celou atmosféru perfektně doplnila hudba, která najednou začala hrát v dálce z reproduktorů. Průvodkyně nám vysvětlila, že to pouští ve městech Severní Korei z rozhlasu propagandistickou hudbu. To už jsem si připadala absolutně jako v Orwellově knížce 1984. Rozhodně to ve mne zanechalo chuť dovědět se o tom něco víc.
   Zážitek trochu nakonec zkazilo to, že nás autobus místo do centra zavezl někam na okraj města, do ženšenového centra, kde nás pak nutili si něco kupovat a my jsme nemohli odejít, protože jsme byli na kraji města, mimo dosah metra. No co... výlet s cestovkou...
   Odpoledne mě čekalo ještě jedno Berounské setkání - s Eliškou, která tu také tenhle semestr studuje. Zašly jsme na pivo a smažené kuře - další tradiční jídlo, a procházely jsme se po čtvrti, která je známá kvůli klubům a nočnímu životu. Večer jsme zašli s Terkou a ostatníma lidma z ČVUT do kina.

Na pivu a kuřeti s Eliškou :)

   Ve středu už jsme měly letět domů, ale až v jedenáct hodin večer a tak jsem měla ještě poslední dopoledne s Terkou, které jsme si spolu vážně užily. Počasí bylo zas krásné a tak jsme zašly na doporučení Elišky do paláce Changdeokgung, který je na seznamu UNESCO a má krásné "tajné zahrady". Procházely jsme se po podzimním parku, pak si daly dobrý oběd poblíž a zakončily to avokádovým smoothie. Odpoledne jsem si pak udělala nákupní - suvenýry a tak a s předstihem vyrazila na letiště. Cesta to byla zase dlouhá a náročná, nakonec jsem stihla přijít na gate tak akorát, jelikož je to jedno z největších letišť na světě a trvalo dlouho se ke gatu dostat. Do Taipei jsme přiletěly až kolem jedné hodiny ráno, takže jsme na kolej musely vzít taxík.

Seoulské metro je fakt obrovské a zorientovat se nám někdy dalo zabrat

   Jelikož jsem do Korei jela za Terkou a setkala jsem se tam i s dalšími Čechy, kteří už v Seoulu byli alespoň dva měsíce a stihli tak dost věcí poznat víc do hloubky,  tak i já vím od nich víc o Korejcích a jak to tam vlastně chodí, než když bych Seoul navštívila čistě jako turista. Sepsala jsem teda několik postřehů, které jsem se dověděla a zaujaly mě.

POSTŘEHY:
1. Lidé v Koree nejsou vůbec milí. Oproti Taiwanu to bylo jako facka. Zatímco v Taipei si jako "bílí" připadáme neustále zvýhodňovaní - často se s námi někdo fotí, lidé na nás koukají, na některých akcích v klubu nemusíme platit vstup ani pití na rozdíl od Taiwanců a další věci, tak v Koree jsem měla úplně opačný pocit. Myslím, že funguje trochu diskriminace "bílých". Korejci podle všechno naoko předstírají, že nás mají rádi, ale ve skutečnosti nás vůbec neuznávají, protože nejsme schopni jejich pracovního tempa. Stalo se mi tak poprvé, že do mě kolemjdoucí strkali v davu lidí a to celkem brutálně (na Taiwanu naopak se ti vždycky každý vyhne a to i když je předbíháme na eskalátorech), nebo na trhu v obchodě s oblečením kdy jsem si prohlížela nějaký svetr za mnou přišla naštvaná prodavačka a svetr mi vytrhla z ruky a beze slova ho uklidila zpátky. Hned potom šla vynadat Lucce, která si zkoušela jiný svetr, že se nesmí žádné oblečení zkoušet. Při tom hned vedle Lucky si jakási Korejka vesele zkoušela šaty. Že mi vynadal řidič v autobuse jako největšímu střevu, protože jsem nevěděla, jak to chodí s placením, o tom ani víc nemusím mluvit. Prostě jsem si připadala přinejmenším jako v Evropě, kde jsou na sebe lidé nepříjemní běžně. Po Dvou měsících na Taiwanu to pro mne bylo celkem šokující.
2. Korejská kosmetika je pojem sám o sobě, bylo proto zajímavé vidět to na vlastní oči. Korejky jsou na první pohled vážně hezké, řekla bych že možná nejhezčí Asiatky, co jsem zatím měla šanci vidět. Ale je pravda, že jsou hodně nalíčené. A líčí se bez problému uplně všude. Ne zrovna výjmečně jsem viděla v metru Korejku, která vytáhla z kabelky malovátka a začala se přede všemi jen tak líčit. Dokonce mi kamarádka vyprávěla, že šli na výšlap do hor a jedna z Korejek se v půlce kopce začala malovat. Vtipné na tom je, že prý přestože vypadají neustále perfektně a zakládají si na tom, většina si ani neholí nohy ani nic jiného, takže to v letních měsících je celkem vtipná podívaná - na zmalovanou dámičku s chlupatýma nohama. Prý to pro ně znamená znak dospělosti.
3. Zajímavé mi přišlo také zjištění o vztazích Korejců a Korejek. Prý pokud chce Korejec mít vztah, musí také mít hodně peněz. Protože je naprostou samozřejmostí brát svou Korejskou přítelkyni ven, na jídlo, do kina, kamkoliv a všechno to pak sám zaplatit. Samozřejmostí jsou také dárky - Korejci ve vztahu neslaví výročí rok, dva roky a tak dále, ale slaví dny. Takže vlastně slaví výročí skoro pořád - deset dnů, dvacet, padesát,... a tak dále - to se teda určitě prodraží.
4. K-pop (Korejský pop) je hodně populární asi všude po Asii. K-popové skupiny jsou vždycky složené z mladých holek nebo mladých kluků. Skupiny se vytváří úplně uměle - zájemci se učí tančit, zpívat, ... a nakonec jsou poskládáni do skupin asi podle toho, jak se k sobě hodí. Každému je také určena image podle toho jak se to zrovna hodí - takže prostě někdo je bad boy, někdo je zase cute, a tak dále. Všechny písničky od všech kapel znějí přibližně stejně a klipy jsou také podobné - hodně taneční. Je vidět, že cílová skupina jsou hlavně mladý holky. Fotky, kalendáře, trička a tak dál s obličeji hlavně K-popových zpěváků se prodávají všude v metru.
5. Ani tady neumí anglicky. Ale myslím, že je to ještě v porovnání s Taiwanem lepší. Takže když si Terka a ostatní stěžovali, že jsou z toho zklamaní, možná by to měli zkusit ještě na Taiwanu, aby viděli, že někde je to horší. Ale vlastně jsem také čekala, že Korea bude vyspělá a všichni budou plynně mluvit anglicky.
6. Konečně se někde dalo platit kartou. A to skoro všude. Na Taiwanu ani v Japonsku to nejde ani v Mekáči.
7. Korejština je hrozná a nedokázala jsem si za celou dobu zapamatovat snad jedinej název čehokoliv. Nechápu jak to dělaj.